Seskoky

Vytisknout
Kategorie: SPV
Zveřejněno čtvrtek 12. duben 2012 15:47 Napsal Správce webu

SPV a parašutismus

 

 

Jak jsem se stal paragánem

Petr Malý

Pokud jsem někdy dříve slyšel slovo parašutista, vybavila se mi akorát tak filmová scéna ze SNP nebo z Heydrichiády. O tom, že budu někdy stát sám v otevřených dveřích letícího letadla důvěřujíce tomu chumlu hadrů na zádech, se mi nikdy ani nesnilo. Také bych to asi nikdy nebyl uskutečnil, kdybych v životě nepoznal Parda – známého parašutistického maniaka.

Všechno začalo docela nevinně jednou podzimní vycházkou v pětaosmdesátém. Parda a mě – věčné milence, doprovázel tehdy i Jirka Martinec, známý spíš jako Sedmilhář. Začal pracovat coby vychovatel na dívčím internátě, a tak se potřeboval pochlubit svými nejnovějšími dojmy. Mimo jiné také tím, že Svazarm u nich provádí nábor mladých parašutistů. Pard ihned zavětřil a od té chvíle bylo na něm vidět, že jeho jediným přáním je, aby Jirka alespoň jednou za život mluvil pravdu. Toto přání bylo splněno a ještě téhož roku se spolu s Jirkou zapojil do výcviku. Jiří po čase odpadl, neboť některá svalová vlákna zřejmě nesnesla pohled na trenažér.Pard si však zdárně odskákal, stal se aktivním členem Svazarmu a brzy rozjel slibnou kariéru instruktora para-výcviku.

Během mého ročního pobytu na vojně stihl vyškolit několik svých letohradských přátel, včetně Jíry, ségry i své budoucí manželky. Nebylo tedy divu, že coby Pardovo druhé já, jsem se brzy po návratu z pakárny stal jeho adeptem. Ještě se mi ani mozek nestačil odzelenit a už jsem radostně metal parakotouly, pokoušel se nějak inteligentně sbalit tu obrovskou zelenou hromadu silonu a šňůr a nadšeně se vrhal z těch nejvyšších můstků, že mi v kloubech praštělo. Studoval jsem pilně co dělat, když se neotevře padák, jak přistát na střeše a nenapíchnout se přitom na antény, kterak se vyhnou zprava letícímu troubovi jako já, proč nemít důvod k optimismu, když pod sebou místo slíbené louky uvidím hladinu přehrady a jak poděkovat Pánubohu za příznivý vítr a každý včas objevený sloup elektrického vedení.

Vyvrcholením všech příprav byly seskoky z trenažéru. Zdola to byla docela obyčejná věžička, avšak nahoře budila dojem zcela opačný. Představa, že se budu muset vrhnout do té desetimetrové hloubky, abych byl vzápětí po výskoku na fleku zaražen, mě moc nenadchla. Ale to už mě Pard navlékal do postrojů. Jaká to čest jít první. Vědom si kruté loňské Jírovy nehody, pečlivě jsem upravil pásy v oblasti rozkroku. „ Buď klidnej, tady se ti nemůže nic stát“ ujišťoval mě Pard. „ Hlavně počítej nahlas do tří.“ „Skoč!“a tak jsem skočil. „Jednadvacet, dvaadvacet“, prásk. V příští vteřině jsem visel s prokousnutým jazykem a s hubou plnou krve se snažil pochopit, co to ten mameluk dole na mě houká. Poté co jsem předvedl několik simulovaných úkonů, jsem byl konečně spuštěn dolů na hromadu písku a už nastupovala další oběť. Pepek Gábris. Ten při zaražení v pádu provedl tak efektní přemet, že se všem přítomným zatočila hlava.

A pak se začal nebezpečně blížit den „D“, onen dubnový pátek roku 1988. Jeho hlavními příznaky byly noční můry, čím dál zelenější matka a Pardova nedočkavá tvář. Při uvolnění ze školy jsem byl paní ředitelkou jemně upozorněn, ať na sebe dávám pozor, neboť suplování chemie by mohlo kolegyním činit obtíže. Vidouce navíc skleslou matku, pochopil jsem, proč se nesmím zabít.

Cesta do Nového Města na Metují na korbě náklaďáku proběhla v pohodě. Hned po příjezdu na letiště všichni vyfasovali padáky a začali balit. Všichni, kromě mě. Když jsem konečně obdržel ten svůj, byla skoro tma. Při baterce se mi ho pokoušel sbalit jeden protřelý paragán, známý sebevrah Zdeněk Dvořák. Nebylo mi do smíchu, zvláště po té, co nad téměř sbaleným padákem ve tmě prohlásil: „ Chlapi, tady to smrdí průserem. Dobalíme to radši na baráku.“ Měl jsem tedy v noci o čem přemýšlet.

Ráno bylo překrásné. V šest hodin jsem si oblékl kanady a na povel inspektora Hladíka nadšeně vyrazil na přespolní běh spojený s rozcvičkou. Snad to bylo ve slepé důvěře, že když budu dělat jakoukoli kravinu, na jakou si vzpomene, určitě se mi nic nestane. Odskákali jsme si naposledy můstky, dovolili Hladíkovi, aby s námi párkrát praštil o zem a vyrazilo se na plochu. Tam u vzorně upravených padáků jsme čekali, až naroluje „Andula“. Brzo přisupěla. Po té co bylo první družstvo zkontrolováno, začali jeho členové nastupovat. Letadlo se rozjelo -…… a zastavilo. Prý závada. Takže další čekání a napínání nervů. Závada asi byla větší, jelikož až odpoledne přiletěla odkudsi jiná „Anča“, aby to za tu naší nemocnou odpracovala. Start první várky nováčků se vydařil. Letadlo se pomalu doškrábalo do potřebných 700-800m, zpomalilo obrátky motoru a začalo vyplivovat první nováčky. Pokud vím, v rámci bezpečnosti by to mělo být na jeden nálet tak 3-4 kusy. Zde se jich však plácalo hnedle sedm. „Parde, proč jich tam je najednou tolik?“. „Šetříme palivo“, odvětil Pard, „ale tím se netrap“. Do letadla nastupuji asi ve druhé várce. Bohužel s nikým známým. A těch je tu dost. Alena Hrdinová, Ivan Kudrna, Ladík a Martin Majvaldovi, Oleg Dvořák, Jarda Vítek a další. Pard dělá všem ještě snímek při nástupu do letadla, inspektor si nás rozsazuje a piloti přidávají otáčky motoru. Jedem čím dál rychleji, otřesy trupu sílí. Posledním dotykem země však rychle mizí. Krajina za okénkem se začíná propadat, pod námi se objevuje třpytivá hladina Rozkoše.

V padesáti metrech nám Hladík připíná karabiny. Pozoruji kolemsedící tváře pod přilbami. Zaryté pohledy do podlahy, občas nucený úsměv – coby dokonalá ukázka lidské přetvářky. Strach se dá těžko zakrýt. Pokud se ještě někdo něco pokusí prohodit, stejně to není slyšet. Hluk a přilba to nedovolí. Tady je už teď každý sám se sebou. Nepříjemné tlaky v útrobách, zpocené studené ruce křečovitě držící sedačku, jsou jen malou ukázkou duševních pochodů. Hotový ráj pro psychologa. Jediný pocit bezpečí mi dává snad jenom to kvantum věcí, které mám na sobě navlečených a připevněných. Hladík si spokojeně visí na drátech a pohledem krvežíznivého tygra si všechny vychutnává. Obzor je naprosto otevřený, země pod námi téměř stojí. V 500 m inspektor otevírá dveře letadla. V letadle se naráz rozsvítí a celým trupem zavane studený nepříjemný vítr. Po lehkém plácnutí do přilby, znamenající – teď půjdeš ty, se neochotně zvedají první oběti. Kráčejí zvolna ke světlému otvoru v němž se postupně ztrácejí. Letadlo opakuje okruh a ubírá plyn. Konečně přichází řada na mě. Vstávajíc ze sedačky, prožívám asi největší napětí. Jde se ztěžka, nohy nechtějí poslouchat. Pravou rukou si vedu karabinu. Postava přede mnou mizí ve světle a já se ocitám na jejím původním místě. Bůh s tebou, praví malý nápis nade dveřmi. Jak se mi teď ta trojka ze zkoušky z ateizmu hodí. Zkřižuji ruce na prsou a čekám na pokyn vysazovače. Jsem náhle klidný a vyrovnaný, soustředím se na všechny úkony, které musím bezprostředně vykonat. Vnímám už jen tu obrovskou propast pod sebou. Po lehkém pobídnutí vykročuji do prostoru. Vrtulový proud se mnou smýkne jako s loutkou a ocitám se naráz v úplně jiném světě. Všude světlo, nekonečný prostor kolem a božské ticho. Letmým pohledem kontroluji vrchlík a začínám si vychutnávat momenty své první vzdušné turistiky. Jsem úplně omámený, připadám si jako čerstvě vyoraná myš. Kolem mne se otevírají další padáky znamenající ukončení tohoto výsadku. Od rodné hroudy mě dělí asi 700 m výšky. Nikdy neměly podrážky mých bot k zemi tak daleko. Z té výšky se mi naskýtá úžasný pohled. Města, vesnice, silnice, pole, přehrada – vše mám jako na dlani.

Vše, jenom plochu letiště s tím kruhovým pískovým doskočištěm, do kterého bych se rád trefil. Překřížením popruhů tedy provádím základní orientaci. Trochu to trvá, shora je přeci jen všechno jiné, ale za chvíli objevuji letiště a zaplaťpánbůh i tu pětikorunu z písku, kterou bych si rád vyhradil pro přistání. Je to zvláštní, ale ono je přeci jenom lepší přistát do písku, než sebou plácnout do ztvrdlých traktorových kolejí. K tomu je ale v mém případě nutný obrat o 180 stupňů. Teď se ukaž osmašedesátko. Do háje, kde jsou kolíčky, ta jasně červená dřívka. Šmátrám po popruzích ….ale nic. Polévá mě horko, zvláště, když vidím ostatní padáky směřující nad letiště. Na rozdíl od nich, mastím přímo nad jezero. Že by první dubnová koupel? Proč zrovna můj padák má být bez kolíků a ostatní je mají? Náhle jsem osvícen. Zkouším stáhnout chlopně na popruzích – a ejhle. Jsou tady. Oba dva. Jeden z nich rázně stahuji k pasu.

Psychicky se připravuji na říznou zatáčku, ale výsledkem je neuvěřitelně líná reakce padáku. Velmi neochotně se mi podřizuje a jen zvolna se otáčí. Přede mnou se nachází kýžená letištní plocha. Vidím, že z pískové pětikoruny se mezitím stal pořádný koláč, ovšem řádně vzdálený. I jako laikovi mi dochází, že dilema doletím či nedoletím je vyřešené. Písek z bot si bohužel, vyklepávat nebudu. Naposledy se rozhlížím po krajině. Vidím přistávající letadlo a zborcené vrchlíky prvních dopadlých parašutistů. Jak rád bych si nahoře pobyl, ale gravitace je neúprosná. Horizont se začíná zvedat čím dál rychleji. Natahuji krk přes záložní padák ve snaze zjistit, kam to se mnou vlastně praští. Oraniště mám naštěstí za sebou to je pravda, ale dobře uježděná tvrdá letištní plocha slibuje mému tělu také pořádný otřes. Křečovitě svírám popruhy nad hlavou. Jsem už opravdu nízko. Země se ke mně blíží takovou rychlostí, že začínám pochybovat, zda mám vůbec v pořádku padák. Rozlišuji každý detail pod sebou. Hlavně nohy k sobě! Už si nepřipadám jako mýdlová bublina plující vzduchem, ale jako pořádný balvan. Strach z dopadu každým okamžikem roste. A už je to tady. Poslední metry, tajím dech …žuch! Přistávám. To byla pecka. A ten parakotoul! Kdyby to tak viděl Pard. Pomalu vstávám ze země a nemohu věřit tomu, že jsem celý. Vítězoslavně se rozhlížím kolem a celého mě naplňuje krásný a opojný pocit. Ani nevnímám, když přibíhá Pard s foťákem. Beru padák do náruče, vyrážím ke kruhu, abych nepropásl druhý seskok.

Ucelený přehled seskoků padákem jednotlivých členů SPV k 31. prosinci 2008

 

Pard- Pard 151sportovní výcvik, instruktor III. třídy – OVP 68, křídlo ( L-60S Brigadýr, 

AN-2,AN-12 Ukrajina, MI-8 ), Jíra 6 ZV – OVP 68, křídlo( AN-2, L-60S Brigadýr ), Uri 4 ZV – křídlo ( L-60S Brigadýr ), Mareček 3ZV- křídlo ( L-60S Brigadýr ),Pít 3ZV – křídlo ( L-60S Brigadýr ), Steve 3ZV- OVP 68 ( AN-2 ), P.K. 3ZV – OVP 68 (AN-2 ), Ladík M. 3ZV – OVP 68( AN-2 ), Martin M. 3ZV-OVP 68 ( AN-2 ), Zadek 3ZV - křídlo ( L-60S Brigadýr ), Luky 3ZV – křídlo ( L-60S Brigadýr ), Pepíček V. 3?,Standa 0, čestný člen Roman S. 3ZV - křídlo ( L-60S Brigadýr ), Kateřina Š. 3ZV - křídlo a tandem – 4000 m ( L-60S Brigadýr, L-400 Turbolet ), čekatel Jirka H. 0, nečlen Miloš Š. 3ZV - křídlo ( L-60S Brigadýr ), nečlen Vojta Š. 3ZV - křídlo ( L-60S Brigadýr ), Jana B. tandem – 4000 m (L-410 Turbolet), Dana H. tandem 4000 m (L-410 Turbolet).


Přidejte svůj komentář

BoldItalicUnderlineStrikethroughSubscriptSuperscriptEmailImageHyperlinkOrdered listUnordered listQuoteCodeHyperlink to the Article by its id
Very HappySmileWinkSadSurprisedShockedConfusedCoolLaughingMadRazzEmbarrassedCrying or Very SadEvil or Very MadTwisted EvilRolling EyesExclamationQuestionIdeaArrowNeutralMr. GreenGeekUber Geek
Vaše jméno:
Váš email:
Titulek:
Komentář:
 
Anti-spam: complete the task
Copyright 2011 Spolek přátel vzduchoplavby. SPV - Seskoky. Vzduch je naše moře!
Templates Joomla 1.7 by Wordpress themes free